Na špici forbesovského žebříčku je mongolský Ulánbátar, na 6. a 8. místě polská města Zabrze a Krakov vzdálená od Ostravy jen desítky kilometrů.
Časopis vycházel z dat o znečištění ve více než 1 000 měst v 91 zemích. Pracoval s průměrnými ročními koncentracemi jemných prachových částic o rozměru 2,5 mikrometru v ovzduší.
Bez babiček se neobejdeme
Je to druhý měsíc, co se Lucie Adamusová vrátila do práce, a každý den trne, kdy její čtyřapůlletý syn opět onemocní. Bez bezvadně fungujících babiček by si zaměstnání nemohla dovolit.
Třetí dítě je totiž neobvykle často nemocné, od loňského listopadu do letošního ledna bral Jakub už třikrát antibiotika.
Lucie žije 20 let se svým partnerem Ladislavem Olšarem v rodinném domku v Radvanicích-Bartovicích, v lokalitě s nejznečištěnějším ovzduším z celé Ostravy.
Stejně jako její muž v obci vyrůstala. Ani jeden z nich přitom nepamatuje, že by v dětství byli často nemocní. Nechápe proto, proč mají její synové takové zdravotní problémy. A proč v posledních letech kašle každou zimu i Ladislav?
„Myslíme si, že důvodem je znečištění ovzduší. Přitom věřím, že třeba v sedmdesátých letech tu bylo daleko více prachu než dnes. Ale nejspíš v něm tehdy bylo méně nebezpečných chemických látek. Nebo se z generace na generaci vlivem znečištění horší naše imunita,“ krčí rameny.
Lucie Adamusová pracuje v bance, její manžel je soudce. Jejich nejstaršímu, Honzovi, je 14 let a žádné vážné problémy se zdravím neměl.
U mladšího Petra se začaly obtíže projevovat v jednom roce, antibiotik si za svých osm let užil hodně. Ale nemusí vdechovat pravidelně kortikoidy. Nejmenší Kuba se bez nich neobejde.
„Když mu je náhodou zapomenu dát, hned to poznám podle začínajícího pokašlávání,“ říká Lucie. Jakub dostal první zánět plic už jako miminko. Od té doby se jeho potíže stále opakují, lehké pokašlávání, které ho trápí i každých 10 sekund, střídají záchvaty kašle nutící až ke zvracení. Pomáhá jedině pobyt na horách, avšak stačí vyjet mimo Ostravu.
Lucie přiznává, že cítí bezmoc a naštvání. Chápe, že nedaleká huť ArcelorMittal Ostrava, které se přisuzuje výrazný podíl na znečištění právě Radvanic a Bartovic, v poslední době investuje do odprášení svých provozů velké peníze.
„Ale je to pozdě!“ dodává a připomíná, že předcházet musely protesty občanů. Mezi těmi, které bylo nejvíce slyšet, byla a je i dětská lékařka jejich synů Eva Schallerová.
„Naše paní doktorka si udělala spousty nepřátel tím, jak pořád upozorňuje na situaci. Jenže kdyby to nedělala, nevěřím, že by se něco změnilo,“ je přesvědčena Lucie Adamusová.
Jednoduché řešení není
Vedle elegantních politiků s opatrným slovníkem působí ostravský náměstek primátora pro životní prostředí Dalibor Madej jako medvěd.
V obleku vypadá, že ho nosí jen z donucení, po radničních chodbách se neohrabaně klátí a na tiskových konferencích neví co s rukama.
Celý život pracoval jako technik, než se stal náměstkem primátora, podnikal. Politiku znal jen z role zastupitele. Jak sám říká, jeho profesní život zásadním způsobem ovlivnilo třiapůl roku práce důlního inženýra v platinových dolech v Jihoafrické republice.
„Když jsem v minulosti dostal pracovní úkol, vždycky jsem nejprve analyzoval fakta a pak hledal nejefektivnější řešení. Přesně to jsem začal dělat, jakmile jsem se stal před šesti lety náměstkem.
A půl roku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tahle přímá cesta v politice nefunguje,“ vypráví a přiznává že naučit se „prosazovat projekty nikoli přes logiku věci, nýbrž po politické linii“ je pro něj stále těžké.
„Bývám otrávený. Mám pocit, že se nám pár věcí povedlo, ale pořád jen slyším, jak to děláme špatně, protože v Ostravě je stále znečištěné ovzduší,“ mračí se Dalibor Madek a nerad dodává, že je to i jeho chyba, protože se stále nenaučil svou práci taky adekvátně prodat.
„Neumím být populista. Vím, že mi lidé z různých ekologických sdružení a organizací nemůžou přijít na jméno. Ale nebudu jim kvůli tomu slibovat něco, co není možné. Oni se soustředí na jeden problém, většina vidí řešení v omezení průmyslové výroby.
Ovšem i kdybychom chtěli zavřít všechny provozy, které znečišťují město – což ale kvůli zaměstnání pro zdejší lidi nechceme – tak bychom to stejně udělat nemohli. Jako město nemáme tak velký vliv,“ je přesvědčen Dalibor Madej a doplňuje, že hlavně neumí změnit přírodní podmínky.
Ostrava totiž leží v kotlině, kde může zimní inverze uvěznit všechny produkované škodliviny jako v uzavřené místnosti. „Jednoduché řešení prostě neexistuje, bude to ještě dlouhá práce plná kompromisů,“ uzavírá.
Místo kočárku čistička vzduchu
„Nepotkali jsme se jako dva ekologičtí šílenci. Vztah k prostředí, v jakém žijeme, se u nás vyvíjel postupně, navíc se vzájemně ovlivňujeme,“ komentuje mladá maminka Markéta Ubíková s nadhledem své manželství.
Se smíchem konstatuje, že kočárek pro miminko mají starší od příbuzných a peníze raději investovali do čističky vzduchu.
Na mnoho lidí v okolí působí postoje Ubíkových trochu jako rarita. „Nechceme stavět dům ani kupovat auto nebo jet na dovolenou do Thajska,“ vysvětluje Markéta, která pracuje jako ředitelka a před mateřskou dovolenou byla také projektová manažerka obecně prospěšné společnosti Čisté nebe.
„Nebyla jsem vždycky bojovnice za čisté životní prostředí,“ vysvětluje a vzpomíná, že s rodiči bydlela v domku na vesnici nedaleko Frýdku-Místku. Když přišla ze školy, vyrazila na zahradu, kde trávila za příznivého počasí celé hodiny.
Pak prožila šok. To když se přestěhovala na jedno ze sídlišť do Ostravy. „V prostoru jsem se pohnula doslova jen o pár kilometrů, avšak ta změna v kvalitě prostředí byla opravdu velká. Najednou nebylo možné si za slunečného odpoledne jen tak někde sednout do trávy a odpočívat.“
O něco později ji ovlivnily dvě studijní cesty do zahraničí. Nejprve navštívila východní Finsko, oblast na místní poměry spíše chudší.
„Mimořádný důraz tam kladou na školství a zdravotnictví. A je tam velmi čisto, i v třicetistupňovém mrazu lidé jezdí na kole a běhají a nikdo se nedusí smogem. Žije se tam velmi skromně, tamní obyvatelé se vzájemně nehodnotí podle majetku.
Ale cítíte, že jsou šťastní,“ vzpomíná Markéta. Jako protipól uvádí zkušenost z Irska, kde se podle jejího názoru místní snaží aplikovat velikášský americký životní styl na svém malém ostrově. A nefunguje to.
„Tam mi došlo, jak odlišným způsobem se můžou oblasti rozvíjet. Zda zvolí udržitelný rozvoj s důrazem na uměřenost jako ve Finsku, nebo nekontrolovaný a neudržitelný růst jako v Irsku.“
V bytě na sídlišti v Místku v posledních lednových dnech neustále hučí čistička vzduchu. Malý František, jemuž zrovna začíná druhý měsíc života, občas zavrní, jinak je to spokojené miminko. Rodiče s ním teď ven chodí minimálně, nechtějí potomka vystavovat smogovým situacím.
„Nemáme tu téměř žádný průmysl, něco sem jde od Ostravy, něco od Třince a také z Polska, o zbytek se postará extrémně intenzivní doprava a lokální topeniště,“ konstatuje Markéta.
Stěhovat se jako mnoho jejích spolužáků z gymnázia i vysoké školy nechce. „Mám to tu ráda. A nechci, aby jednou musel odcházet jinam můj syn,“ říká a hned dodává, že dokud bude na severu Moravy znečištěné ovzduší a nepříjemné prostředí pro život, nebude zde ani dostatek práce, protože region nebude atraktivní pro investory ani pro turisty.
Když ještě v pokročilém těhotenství Markéta přebírala v Ostravě na jedné konferenci od ministra životního prostředí Tomáše Chalupy jeho odpověď na otevřený dopis, pod nějž se podepsalo pět neziskových organizací a přes 5 000 obyvatel Ostravska, působila mezi pány v oblecích a několika málo dámami v upjatých kostýmcích jako zjevení. Rozhovor s ministrem ji ani na moment nevyvedl z míry.
„Ministr je člověk jako já, jsme si rovni. A protože je to veřejný činitel, mám prá
, ale i popověji či jinak laděný a pokud možno s předchozími tanci propojený repertoár, aby se hosté při účasti na plese dostatečně vyžili. Hudební skupina Medium 
