Vložte svůj PR článek zdarma

Výuka finanční gramotnosti dosud byla jedním z mnoha slabých míst českého školství. Někde se řídili zásadou, že „peníze a sirky dětem do rukou nepatří“, jinde se sice o něco pokoušeli, ale dost rozpačitě a zmateně.

Kam také zařadit poučení o záludnostech „výhodných“ půjček: do matematiky, či občanské výchovy? Kde na to vzít učitele a metodiku?

„S různými programy nás teď v této souvislosti oslovuje neuvěřitelné množství firem,“ říká Miroslav Ferkl, zástupce ředitelky Základní školy Generála Janouška na pražském Černém Mostě, a ukazuje štos papírů.

„Většinou jsou to ale materiály málo srozumitelné. Ke světlým výjimkám patří program Rozumíme penězům, který se nám zalíbil a právě ho začínáme používat.

Nemáme ho ale jako samostatný předmět – učí se v rámci pracovních činností vedle vaření, práce s kovy a podobně.“

Program přišel na svět díky odborníkům a penězům z občanského sdružení AISIS, Evropského sociálního fondu, Státního rozpočtu ČR a GE Money Bank.

Zatím ho u nás absolvovalo na 5 000 žáků a téměř 2 000 jejich učitelů, kteří se na výuku připravují ve zvláštních kurzech.

Dovolená za všechny peníze?

Miroslav Ferkl nás vzal přímo do vyučování. Deváťáci se dnes chystají na dovolenou. Rozdělili se do čtyř „rodin“, které z podkladů nastudovaly modelové dovolené, ty před tabulí rozebírají a učí se z prozíravosti i chyb jejich protagonistů.

Svobodovi třeba ke své dovolené v Thajsku přistoupili docela moudře. Dva roky šetřili na spořícím účtu (kontrolní otázka pro žáky představující Svobodovy: „Kolik jste za tu dobu získali na úrocích? Spočítejte do konce hodiny!“).

Vybrali si cestovku pojištěnou proti úpadku, jeli v levnějším mimosezonním období a ještě získali slevu pět procent za časné zaplacení zájezdů.

To Nálepkovi tak rozumní nebyli. Rozhodli se pro Maledivy, na něž si půjčili 220 000 Kč (!), přičemž ještě málem naletěli podvodníkům. Pak neměli na vánoční dárky, a když chtěli v zimě na hory, zase si půjčili. Jak ti jen dopadnou?

Rychlí vyrazili na Krétu hlavně kvůli babičce, která o ní léta snila. Nechali se ale nachytat vykutálenou cestovkou, jež jim prodala zájezd bez dopravy a stravy.

To druhé zjistili až na místě. Díky kartě se sice dostali k nějakým penězům, museli však využít kontokorent (Rychlí: „Co to je? Jak to funguje?“). Vrátili se tedy s neplánovaným dluhem.

To poslední rodina, o níž pražští deváťáci sehráli scénku, je pravý vzor prozíravosti. Na dovolenou v Chorvatsku našetřila na stavebním spoření, vyrazila autem a do kempu, takže ji to ani moc nestálo.

Ale štěstí za ně nekoupíš…

Děti se bavily, učitel se nenudil – J. Á. Komenský by zajásal. Karina a Isabela nám po hodině řekly:

„Tyhle hodiny jsou fajn, líp teď chápeme, že by se mělo dobře plánovat dopředu a nic neurychlovat. Ale s panem učitelem Ferklem se nám stejně líbí každá hodina.“

Myslí některý ze žáků, že se mu tady naučené věci budou hodit a že třeba jednou doma poradí rodičům? Pár jich soudí že asi ano. Zažili už doma potíže s placením nájemného, přemrštěným účtem za vodu a podobné věci.

„Naši něco podepsali a teď je to blbý,“ praví jedna dívka a je na ní vidět, že by se ráda podobné situaci v budoucnu vyhnula.

Program Rozumíme penězům zřejmě při této hodině děti opravdu zaujal. Je dobře vymyšlený, protože neobtěžuje školometskými poučkami či definicemi, ale předvádí situace ze života.

„Chceme s jeho pomocí naučit děti sestavovat domácí rozpočet, zorientovat se v džungli finančních služeb, pochopit rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou, co je to euro, jak nejlépe nakupovat energie, že se peníze dají půjčit i na rozumný úrok a tak dále,“ dozvídáme se od zástupce ředitelky.

„Hlavně ale žáky přivést k poznání, že nemusejí – respektive nemůžou – mít všechno a hned. Jedna lekce je také o hodnotách: že se všechno nedá převést na peníze.“

(Účast banky v programu zavdává příčinu k mírné podezíravosti. Žádná reklama se prý ale na školách nekoná, ani produkty různých bank tu nejsou při vyučování srovnávány.)

Mám to koupit? Zeptám se dcery

Že je finančního vzdělávání deváťákům zapotřebí jako soli, o tom není pochyb. Samozřejmě i tady na Černém Mostě, kde mají rovněž žáky ze sociálně slabších rodin, dětského domova a azylového domu. Mimochodem, kapesné dostává jen třetina z nich, a to pouze nárazově v případě potřeby.

Výzkum mezi dosavadními absolventy programu Rozumíme penězům přitom ukazuje, že informace v případě dětí dopadají na úrodnou půdu. Na stejné otázky při výzkumu odpovídali rodiče a jejich potomci-deváťáci. Tady je pár příkladů shod a rozdílností:

Bez kterého výdaje se vaše domácnost nejsnáze obejde?

1. bez kouření (děti 60 %, rodiče 73 %)
2. bez návštěvy restaurace (děti 59 %, rodiče 70 %)
3. bez dovolené (děti i rodiče 45 %)

Na co bys chtěl(a), aby ti rodiče spořili?

1. na studium (děti 52 %, rodiče 65 %)
2. na co budu chtít (děti 38 %, rodiče 35 %)

Co bys udělal(a) s vyhraným milionem korun?

1. vše uložil(a) do banky na později (děti 48 %, rodiče 37 %)
2. koupil(a) dům (děti 20 %, rodiče 32 %)
   Vše darovat na charitu chtělo 1 % dětí a 2 % rodičů.

Jak mít své peníze pod kontrolou?

Více se múžete dočíst v celém článku Výuka finanční gramotnosti: Rozumí české děti financím více než jejich rodiče? Možná ano. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Její manžel je druhý nejbohatší Čech Zdeněk Bakala. Má domov ve Švýcarsku, v Americe i v Česku. To je zatraceně pohádkový život, řekne si asi většina z nás.

Pustila jste se do budování největší obchodní sítě luxusního zboží ve střední Evropě. To už je jiná třída než soutěž Miss v Česku…

Mám výhodu, že nehraji sama, mám výborné parťáky. Letos jsem v USA strávila pět týdnů na business school ohledně akvizic, financí, řízení lidí.

Stala jsem se většinovým podílníkem v již existujících společnostech, nezačínám tedy jako s Českou Miss úplně od nuly. Hodně mi radí Zdeněk a mám zkušeného společníka Bessela Koka. Ale konečné rozhodnutí je na mně.

Jste v byznysu opatrná?

Jsem opatrnější. Nesu si to od svých začátků, kdy jsem na dovolené počítala každou marku. Naučila jsem se sice místo tisícovek počítat desítky milionů, ale přistupuji k nim stejně jako k jednotlivým korunám. Rozházet miliony je snadné. Já ale cítím dvojnásobnou zodpovědnost.

Máte vůbec ještě čas na kamarády z dětství, na spolužáky?

Měla jsem v Brně před dvěma lety sraz dvacet let po maturitě. Shodli jsme se na tom, že jsme se od osmnácti let jako osobnosti už moc nezměnili. Mně řekli, že jsem je nepřekvapila, ode mne se to očekávalo, i když ne v těchto rozměrech.

Mám spoustu spolužaček úspěšných ve svých oborech, mezi lékařkami nebo učí, a musela jsem konstatovat, že dívky jsou dnes spokojenější než někteří mí spolužáci. Všichni ale byli pozitivně naladění. Byla jsem příjemně překvapená, že debata nesklouzla do úrovně – no jo, ty se máš.

Pořádáte někdy babinec, pokec jen s kamarádkami?

Moc ne. Hodně si dopisuji mailem, když uložím děti. Kolem půlnoci sedím s iPadem v posteli, dám si dobré víno a komunikuji s kamarádkami.

V květnu jsem slavila čtyřicáté narozeniny a udělala si velkou radost. Sezvala jsem nejbližší kamarádky, hlavně z Brna, na Modravu a udělaly jsme si čistě dámskou jízdu bez partnerů. Užily jsme si to.

Liší se váš den ve Švýcarsku, v Americe a v Čechách?

Výrazně. V Praze bývám jednou za pár týdnů na dva tři dny bez dětí. Je to velmi intenzivní. Setkávám se s hlavními partnery České Miss, řídím firmy.

Snažím se vstávat kolem půl osmé ráno, schůzky většinou končím pozdě večer. Ve Spojených státech, pokud jsme doma, je to relax. Jsme s dětmi, sportujeme, já hraji golf. Také mám čas kreativně vymýšlet věci týkající se práce.

A švýcarský den?

Tam jsem maminka. Děti mají ve Švýcarsku školky a školu, své soukromí. Ráno s nimi vstávám, nejstarší Anabel už chodí do školy. Přestože jí je pět let, vzali ji na doporučení ze školky, že už je připravená na školní docházku. Zvládá čtení a počítání ve třech jazycích.

Přizpůsobí se rodina školní docházce dětí? Omezíte cestování?

Budeme víc ve Švýcarsku. Nechtěla bych děti brát často mimo domov a školu. Škola nejsou jen vědomosti, ale i vytváření sociálních vazeb, kamarádi.

Jaký je vlastně jejich mateřský jazyk?

Vědí, že se narodily v Česku. Mluví česky, převládá však angličtina a francouzština, tou mluví spolužáci a okolí. Doma sklouzávají do jazyka, kterým celý den hovoří ve škole, ale já i tatínek na ně důsledně mluvíme česky. Pouštím jim české filmy, čtu české pohádky. Nebudou to přeborníci v české gramatice, ale chci, aby se česky domluvily a rozuměly.

Vyrostla jste v paneláku, vaše děti naopak v naprostém materiálním dostatku. Nebude to pro ně jednou jistá překážka?

Velmi důležité je, aby děti viděly, že nic není automatické a zadarmo. Neustále jim to připomínáme. Vidí, jak jejich spolužáci bydlí i v paneláku, ne každý má rodinný dům, ne každý má na výběr několik aut, někdo nemá dokonce žádné, nemůže cestovat po celém světě, ne každé dítě má chůvu.

Nedostávají automaticky všechno, co chtějí, ale samozřejmě je tohle prostředí formuje. Asi nikdy nepochopí, z jakých podmínek jsme vyšli my se Zdeňkem. Nemohu jim dát srovnání, protože jsem v žádném paláci se služebnictvem nevyrůstala.

Jak jste se vlastně dostali tak daleko?

Zdeněk tvrdí, že za všechno si člověk může sám. Já jsem vyrůstala v protestantské rodině, dědeček byl evangelický farář. Víra mi dává pocit, že na nic nejsem sama, odbourávám tak obavy a strach.

Dostala jsem nějaké hřivny – předpoklady – které mám rozvíjet. To je můj hnací motor. Život nechci proflákat. To mě posilovalo, i když jsem věděla, že nejsem třeba nejchytřejší nebo nejhezčí.

Kdybyste vyšla z královského paláce, tak byste to nedokázala?

Kdyby mě rodiče vychovávali v paláci stejně jako v paneláku, tak ano. Mojí motivací nebylo na prvním místě uspět za každou cenu, vydělat peníze a proslavit se. Motivací bylo dělat věci poctivě a pořádně. Václav Klaus, od kterého jsem se hodně naučila, říká, že mnoho věcí si musíme odpracovat. Když jsem ve škole dostala dvojku, maminka se zeptala:

„A proč nemáš jedničku, když na to máš? Mám tě za to pochválit?“ Rodiče nás vedli k tomu, že se o víkendu pracovalo, že se vstávalo nejpozději v osm hodin. Protestantská výchova je přísná. Život je práce, spíš trápení než radost, moc se na nic netěš. Já byla zocelena. Někdy mi chybělo, že mě maminka víc nepochválila, doma to vyvažoval tatínek.

S ním byla víc legrace. Z rodičovského svázání jsem se osvobodila tím, že jsem začala zpívat s rockovou kapelou. Ale opět – s klukama jsem popíjela až do rána, ale také šla pak rovnou do školy. Rodiče říkali – my tě nebudeme hlídat, dělej si to jak chceš, ale chceme vidět výsledky.

Proč byla maminka tak přísná?

Byla dcerou evangelického faráře. Bylo jí líto, že nestudovala vysokou školu a hlavně to, že to nezkusila. Je velmi chytrá, sama se vzdělávala, ale bála se, že jako dceru faráře by ji nepřijali, zrazovali ji.

Tak chtěla, abychom se o to pokusily my se sestrou. Abychom život neproflákaly, nevezly se. Maminka nás povzbuzovala pracuj, buď hrdá a ukaž, co v tobě je.

Pokud jste se někdy flákala, vzpomněla jste si na ni?

Mnohokrát. Když jsem už od osmnácti let bydlela sama, naučila jsem se o víkendu ležet v posteli třeba do jedenácti. Vychutnávala jsem si lenošení a současně si představila, co by řekla maminka, kdyby přišla. Ta by mě hnala. (smích)

Trvalo delší dobu, než jsem to odbourala, než jsem si řekla – pracovala jsi tvrdě celý týden, co je komu do toho, jak odpočíváš. Chci ležet v posteli.

Teď také někdy poleháváte?

Daří se mi to. A nejen na dovolených. Pracuji, když je potřeba, umím si ale několik dní užívat. Nezvedám telefony, bavím se. To mě naučil můj muž. Připojila jsem se k jeho životnímu stylu. Řekl, že na prvním místě jsme my dva a celá rodina.

Čím váš vztah těch sedm let, co jste spolu, udržujete, aby vám nezevšedněl?

U nás se pořád něco děje, pořád něco děláme společně, i s dětmi. Nemáme striktně oddělené aktivity – moje a Zdeňkovy. Budujeme spolu, cestujeme spolu, pracujeme spolu, on se mnou konzultuje své záležitosti. My se nenudíme ani minutu. Taky máme ty tři malé děti.

Nosí vám kytky?

Ano, umí překvapit. Udělá to vždy hezkým způsobem.

Více se múžete dočíst v celém článku Michaela Maláčová: Naučila jsem se místo tisícovek počítat miliony. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Hlavní výhodou kalanchoe daigremontiana i tubiflora je, že se nám budou zelenat svěžími barvami a možná i kvést v době vegetačního klidu, kdy s pěstováním jiných okrasných rostlin bývají často potíže.

Patří do čeledi tlusticovitých, to znamená, že mají dužnaté listy s tuhým kožovitým povrchem: první jmenovaná ve tvaru ozubeného trojúhelníka světlezelené barvy, druhá tmavozeleně žíhaného válečku. Na první pohled jsou nápadné tím, že na jejich koncích vyrůstají spousty malých dceřiných rostlinek připomínajících stejnobarevné kvítky. Tím se ale nesmíme nechat zmýlit, protože oba dva druhy také vykvétají, a sice růžovými a žlutooranžovými kvítečky ve tvaru zvonku.

Do rodu kalanchoe náleží rostliny pocházející hlavně z Afriky, jejichž významnou skupinou jsou právě rostliny tlusticovité. Ve své domovině mohou dorůstat výšky až několika metrů, u nás je lze bez problémů pěstovat i v menším květináči.

Květenství

Více se múžete dočíst v celém článku Kalanchoe – nenáročné pokojové rostliny. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Encyklopedie rostlin.

Co je její výhodou? Parní myčka umyje nádobí rychleji a s nižší spotřebou elektrické energie; její triumfem je přitom mycí síla páry, která je účinnější než horká voda. Pára proniká k nádobí pod tlakem z několika desítek vysokotlakých ostřikovacích trysek, a díky ní se odstraní i velmi odolné a zaschlé zbytky jídla. Nádobí se nastaví do zadní části koše tak, aby na ně trysky přímo mířily.

Zvláštní funkce parních myček

Parní myčky disponují několika novými funkcemi. Které to například jsou?

Třeba noční program myčky Whirlpool, kdy spotřebič jen tiše ševelí a hladina hluku nepřekročí 39 dB. Totéž dokáže speciální izolace LG parních myček, které vydávají zanedbatelných 39 – 41 dB. Party programy dovolí umýt skoro 50 sklenic najednou. Rychlé programy a eko programy jsou už samozřejmostí, úspora vody i energie je tady ale výrazná. Například parní myčka LG spotřebuje pouhých 0,92 kWh na jedno mytí a vystačí si s 9 litry vody (k vytvoření velkého objemu páry stačí menší množství vody). U moderních parních myček je navíc v případě potíží neocenitelné, že nám diagnózu případného problému výrobce určí nejen přes operátora na servisní lince, ale pomůže v tom také chytrý mobil. Pokud problém vznikl jen nějakým pozapomenutím a je ihned řešitelný, operátor nám pomůže a ušetří výjezd servisního technika.

Každé patro se myje individuálně

Více se múžete dočíst v celém článku Parní myčka nádobí – síla páry v akci. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kuchyně.

Mám hezkou a schopnou dceru Barboru. Vystudovala vysokou školu s červeným diplomem, má skvěle placené zaměstnání a spoustu přátel – podotýkám že většinou bezdětných.

Každý rok si dopřává drahé dovolené, miluje adrenalinové sporty. Má krásný byt a nedávno si pořídila auto svých snů. Miluje ho, jako by to bylo její dítě. Báře bude už 36 let a nemá ani stálou známost.

„Všechny tvoje spolužačky z vejšky už mají rodinu a ty pořád otálíš,“ říkám jí. „Jak dlouho chceš ještě čekat? I některé tvoje kamarádky mají děti, podívej se na Katku, čeká třetí.“

Děti ji nezajímají

„Bývalé spolužačky, maminko. Bývalé kamarádky! Na to nezapomeň,“ zdůrazňuje. „Já se teď nestýkám s holkama, které mají děti.

Myslíš, že mě baví poslouchat, jak se Jakoubkovi vyklubal první zoubek, že z Aničky roste houslová virtuoska, jak Kryštof vyhrál matematickou soutěž nebo jak Zuzanka skvěle lyžuje?

Ty kecy o výživě, teplotkách a plínkách? Tady se v konverzaci nechytám a leze mi to pořádně na nervy.“

Potom vždy řekne, že děti jsou protivná a uřvaná stvoření, pořád se něčeho dožadují, jsou často nemocné, nenechají matku chvíli v klidu a čím jsou starší, tím je to horší.

„V práci mám kolegyni, jejímu synovi je šestnáct a teď ho vyhodili z gymnázia kvůli záškoláctví. A kouří marihuanu. Kolegyně je nešťastná, což se začalo projevovat i na jejím výkonu. Takhle já dopadnout nechci!“

Ptám se dcery, proč si vždycky vybírá jako příklad nejhorší scénář. Jsou přece děti, které drogám neholdují a mají ušlechtilé zájmy, třeba Anička, co hraje na housle, nebo lyžařka Zuzanka, o kterých mi vyprávěla.

Vnoučata mi nedopřeje

Jenže Bára mě utře, že jde o výjimky. A kdoví, jestli matky těch malých géniů nepřehánějí.

„Maminko, já chápu, že bys chtěla vnoučata. Ale měj na zřeteli i moje přání. Mám náročnou profesi, čeká mě povýšení, dítě si nemůžu dovolit. A copak bych se mohla věnovat svým koníčkům, sportu a cestování?“

Říkám Barboře, že jí děcko ráda pohlídám, avšak ani na to neslyší.

„Jsi hodná, mami, cením si tvé nabídky, vezmi však už konečně na vědomí, že děti nechci. Nikdy jsem ti to otevřeně neřekla, ale já je nemám ráda. Vůbec.

Nedokážu se rozněžňovat nad kočárky, a když vidím bandy puberťáků, jak pokuřují před školou a řvou, mám tisíc chutí vzít je bičem.“

Vůbec nechápu, kde se v mé dceři takový odpor k dětem vzal! Byla nesmírně milované dítě, s manželem jsme se jí maximálně věnovali a k lásce jsme ji také vychovávali.

Kde se stala chyba? Může být důvodem, že je jedináček? Ale vždyť je spousta jedináčků, co mají děti a milují je.

Více se múžete dočíst v celém článku Dcera nechce dítě. Já bych přitom tolik chtěla vnoučátko. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.