Akademik bez domova
Stala se mi nedávno podivná věc. Seděl jsem jednou na zastávce, čekal na autobus a jektal zuby, protože mrzlo, až praštilo a autobus se ne a ne ukázat. Mohlo by mi teď být ještě hůř? Mohlo, protože si ke mně na lavičku přisednul bezdomovec. Místo toho, aby pozdravil nebo se zeptal, zda je vedle mne volno, spustil: „Nebýval jsem vždycky bezdomovec, kdysi jsem byl univerzitní profesor.“ Když tak ztěžka dosedal na lavičku, spadla mu na zem jedna z tašek, kterými byl ověšen. Z tašek se však nevyhrnuly univerzitní skripta, ale krabice, lepicí pásky, plastové obaly, balicí papír, papírové tašky a papírové sáčky. Tedy klasický obsah zavazadel člověka bez přístřeší.
Ta jeho první věta však měla pouze představovat úvodní slovo, pro rozsáhlý rozbor jeho curriculum vitae, do kterého se ihned pustil. Dozvěděl jsem se téměř vše o jeho mládí, kde bydlel, proč nešel na vojnu, kdy se oženil a proč se rozvedl.
Po celou dobu svého monologu vůbec nevěnoval pozornost tomu, zda mě jeho výklad zajímá. Prostě mluvil dál. Když pak ve svém výkladu došel k oné pasáží, kde popisoval své působení na jisté nejmenované univerzitě, přerušil jsem ho slovy: „Vy jste opravdu byl univerzitní profesor?“
Pochybovačný tón, který zaslechnul v mé otázce, jej očividně urazil, a proto sáhnul do další tašky, kde již nebyly krabice, či papírové sáčky nebo plastové obaly, ale velké fotoalbum, které mi beze slov vsunul doslova pod nos. Začal jsem si jej se zájmem prohlížet – na fotkách byl skutečně onen pán – tehdy dobře oblečený, upravený a především stojící před plnou aulou studentů, kteří bedlivě naslouchali jeho výkladu. Pán mě poté požádal o vrácení alba, a začal se pomalu zvedat k odchodu. Do tašek si obratně nahrnul zpět všechen balící papír a další zmuchlané papírové tašky a beze slov se odporoučel.
Dodnes nevím, proč se z něj ten bezdomovec vlastně stal a upřímně řečeno, pořád mě to zajímá.