Cestovatel Miloslav Stingl: Jako indiánský náčelník mohu mít čtyři manželky
Nedávno vám vyšla čtyřicátá knížka v češtině, pokud počítáme celý svět, tak jde o 261. vydání. Můžete trochu vysvětlit název Ostrovy krásy, lásky a lidojedů?
Vystihuje všechno. Krásy, protože jihopacifické ostrovy jsou opravdu nádherné. Lásky, protože fyzická láska tam hraje velmi důležitou roli. A lidojedství tam bylo opravdu hodně rozšířené.
Včetně různých rituálů.
Ano. Vezměte si třeba mou milovanou Papuu Novou Guineu. Kdybych tam chtěl pro dceru jméno Blanka, musel bych nějakou Blanku ze sousedství zabít, uříznout jí hlavu a tu věnovat své dceři.
To tam funguje pořád?
Do jisté míry. Misionáři se snažili tyto tradice vymýtit, jenomže domorodou kulturu ničím novým nenahradili. Když dám domorodé ženě na prsa nápis „věřím v boha“, kulturně ji nerozvíjím.
Jak se doktor práv a filozofie dostane k cestování?
Odmalička to byl můj sen. Maloval jsem si atlas, měl vlastní plán cesty kolem světa. Neočekával jsem obrovský rozvoj letecké dopravy, tak jsem počítal s lodí. Pak jsem udělal patnáct cest kolem světa, jednu z nich skutečně podle svého rozpisu z dětství.
Miloslav Stingl byl k nezastavení. Čas, který nám věnoval, by vydal na několik rozhovorů. V souvislosti s indiány třeba zaznělo: „Sexuální rituály byly velmi časté. Indiánka si lehla na záda a mělo s ní akt třeba padesát mužů.
Když si ke mně přišel podepsat knížku doktor Uzel, poznamenal, že by nechtěl vidět, jak ta ženská potom vypadala.“ Nebo z lehčího soudku: „Souostroví Vanuatu byl jediný stát na světě, který spravovali napůl Francouzi a Angličané. Nad dveřmi měli Charlese de Gaulla a britskou královnu a místní si mysleli, že to jsou manželé.“
Do zahraničí jste mohl jezdit bez problémů?
Nebyl jsem u komunistů, ba ani v ROH, což bylo na pováženou. Organizovaný jsem byl jen ve svazu zahrádkářů. Pak taky vadilo, že oba moji rodiče byli hluboce věřící katolíci. Do životopisu jsem pro jistotu nepsal, že se můj tatínek narodil 30. dubna, ale „v předvečer svátku všeho pracujícího lidu“.
Měl jsem štěstí: s několika přáteli jsme založili Společnost přátel Latinské Ameriky, za své peníze jsem vydával časopis, začaly mi vycházet knížky. Vydělával jsem státu slušné peníze – nechával si třicet procent z honoráře – tak mě začali pouštět ven, poprvé v roce 1965.
Nechali mě být, jen jednou přijeli nějací tajní k rodičům a oznámili jim, že jsem emigroval do Řecka. To bylo k popukání: proč bych emigroval do chudého Řecka, když jsem měl profesuru a zelenou kartu ve Spojených státech?
Nikdo nechápal, proč se vracím, v USA bych měl desetkrát větší příjem než jako zaměstnanec Akademie věd. Jenomže já mám tuhle zemi rád. Narodil jsem se tu a chtěl bych tu umřít. Zatím se nechystám, ale opotřebovaný jsem.
Jak se vám dařilo získávat důvěru domorodců?
Jako nemůžu přijít k vám domů a říct, že teď tu s vámi budu bydlet, ať mi dáte postel a jídlo, nemůžete to udělat ani v divočině. Dobrý kontakt je přes děti: jsou zvědavé a získáte si je, když jim třeba půjčíte fotoaparát.
Více se múžete dočíst v celém článku Cestovatel Miloslav Stingl: Jako indiánský náčelník mohu mít čtyři manželky. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.